 |
Hongkong
První dojmy z Hongkongu byly víc než dobré. Z letadla jsme po koberci
přestoupili do automatického vláčku bez řidiče, tunelem jsme projeli do
jiného terminálu a vedle veliké stěny s tekoucí vodou jsme přešli
k odbavení. Bez čekání, bez snímání otisků, bez víz a jiných zbytečností
jsme za dvacet
vteřin dostali razítka do pasu. Z bankomatu jsme vybrali peníze a u přepážky OCTOPUS koupili dvě karty nabité po 300 HKD.
U turniketů stačilo přiložit OCTOPUS kartu, strhlo se jízdné, stál tu
vlak a do minuty jsme vyjeli. Zprvu podmořským tunelem, pak na pilířích
nad mořskou hladinou, později podél útesů těsně nad mořem. Pod stropem
vagónu se postupně rozsvěcovala modrá světýlka znázorňující, jakou část
celkové cesty do centra máme za sebou. Na monitoru běžely zprávy
v mandarínštině a názorná předpověď počasí slibující příjemné slunné dny
s teplotami kolem 26 stupňů. Než jsme se nadáli, vystupovali jsme v Hongkongu, který nám nepřichystal příjemné uvítání.
Přecpané metro
Davy lidí nás nesly k metru. Představte si podzemní koridory široké 15
metrů zaplněné ode zdi ke zdi nekonečným proudem lidí. V jednosměrné
chodbě se nemůžete naráz rozmyslet a otočit, ušlapali by Vás, musíte
plout s davem. A před rozvětvením chodby se včas tlačit na správnou
stranu, jinak nezabočíte. Nechcete se v metru mačkat a nemíříte daleko?
Pěšky podzemími chodbami dojdete i kilometry daleko.
Kladl jsem si otázku, kde se bere tolik lidí v sobotu večer a jak to asi
vypadá ve špičce pracovního dne? U nástupiště zastavil dlouhatánský vlak
metra o mnoha vagónech, narvaný k prasknutí. S Helou jsme se chytli za
ruce, aby nás dav nerozdělil, a vtlačili se dovnitř. Batůžky na zádech
hodně překážely, ale u podlahy jim zas hrozilo rozšlapání. Až do cíle
jsem stál na jedné noze a ze všeho nejvíc mi vadil ledový průvan ze
stropní klimatizace. Na druhou stranu, kdyby tak silně nefoukalo, určitě
by cestující omdlévali. Ale studený průvan mi dělal hodně zle a pocítil
jsem, že moje tělo se s tím jen tak nevypořádá. Konečně jsme se z vagónu
vykulili na perón a drali se davem k východu na čerstvý vzduch. V tom
okamžiku nám bylo skoro jedno, kterým východem, hlavně z toho mumraje
rychle ven.
Hotel jsme nemohli najít
Na povrchu to nebylo o moc lepší. Bloudili jsme v propojeném přízemí
několika starých výškových budov. Kdesi nad námi v 16. poschodí měl být
náš hotel. Hledali jsme výtahy, ale nedalo se volně procházet, protože
prodejci si zabrali větší část průchodů pro svoje stolky s veteší.
Nabízeli pel-mel zboží pochybné kvality a značně omšelé, jak to denně
balí do pytlů a znovu vyrovnávají. Pořád jsme si s někým vyhýbali a
dávali přednost protijdoucím. Párkrát jsme se zeptali, ale název našeho
hotelu nikdo neznal, každý jen ukázal prstem nahoru a pokrčil rameny.
Ukázalo se, že v propojených výškových budovách nad námi byly stovky
hotelů! Co pokoj, to hotel s jiným názvem! Větší hotely sestávaly ze
dvou, tří pokojů a ty hodně velké zabíraly část patra. Kdesi jsme
objevili zaprášenou ceduli s názvy hotelů, ale ten náš mezi nimi nebyl.
Neustále nás někdo oslovoval a chtěl prodat hodinky, koberec nebo
tajuplně ukázal maličký sáček ukrytý v dlani.
"Hledáte hotel? Dovedu Vás tam!" Snědému Indovi jsme svěřili název
hotelu, přikývl, že zná, tak jsme se nechali vést. Protáhl nás
labyrintem průchodů, až jsem ztratil orientaci, a z uličky nečekaně
otevřel dveře do velkého krejčovství:
"Toto je můj podnik", pověděl s chloubou, "jste moji hosté, a proto
ušijeme pánovi na míru slušivý oblek a pro paní nádherné šaty. Budete se
všem líbit, tady si odložte".
Ze dveří krejčovství jsme rychle vycouvali a další čtvrthodinu ztratili
hledáním výtahu.
V 16. poschodí nic nenasvědčovalo, že jsme správně.
"Co tady hledáte?", ozval se starý muž v teplákách. Nechtěl jsem se s
ním bavit, ale zastoupil nám cestu v domnění, že jsme přišli něco
ukrást. Ve hnědých prstech muž žmoulal jakousi hnědou rolku, nasládle
páchl a zuby měl úplně černé, rozežrané od nějakého sajrajtu. A hned
přispěchala posila: další podobný exot se postavil na jeho stranu.
"Hledáme hotel."
" Ubytujeme Vás, tady je místa dost."
"Už máme hotel zaplacený, jen ho nemůžeme najít, nashledanou."
Konečně po hodině tápání a motání se v kruhu se ukázalo, že náš hotel
existuje. Našli jsme jeho název na ceduli vedle desítek názvů jiných
rádobyhotelů. U výtahů se zatáčely dvě řady: na levou kabinu výtahu
obsluhující jen sudá patra a k pravé kabině jedoucí jen do lichých
pater.
Trpělivě jsme se postavili na konec naší řady a z dlouhé chvíle jsem
pozoroval okolí. Pod stropem vedly zaprášené trubky a volně visely
stovky drátů plné pavučin. Hned vedle naší řady byl krámek se smíšeným
zbožím a za jeho pultíkem nečinně postával chlapík, jakého bych v noci
nechtěl potkat. Navenek to vypadalo, že prodává bonbóny, rýži a balené
nápoje. Během 20 minut čekání si nikdo nic takového nekoupil, ale
nejméně třikrát prodal cosi malého z dlaně do dlaně mužům, kteří
přicházeli do přítmí před jeho sklad.
Konečně jsme se spolu s deseti dalšími natěsnali do výtahu. Strop kabiny
podpírala nahrubo uřezaná lať, o zadní stěnu bych se bál opřít a podlaha
se skulinami se mi zdála nakloněná. Rozsvítil se červený nápis
přetížení. Poslední vystoupil, dveře se zavřely a zase se rozsvítilo
červené světlo. Tak se to opakovalo třikrát, až se jsme se rozjeli. Při
rozjezdu v podlaze křuplo a kabina vydávala praskavé zvuky.
V 16. etáži trůnil za stolem Ind s turbanem na hlavě a evidentně šéfoval
"velkému" hotelu o čtyřech pokojích. Na stolku s počítačem a starým
objemným monitorem měl vystavenu hrdou ceduli s nápisem RECEPTION a s
názvem hotelu, který jsme půldruhé hodiny hledali. Čtečkou sejmul čárový
kód rezervace z mého mobilu, vzal si zálohu 100 hongkongských dolarů v hotovosti, kdybychom udělali škodu, chvíli úřadoval a pak nás vedl do
pokoje č.1667.
"Toto je nejluxusnější pokoj našeho hotelu, budete se mít královsky,
příjemný pobyt."
Hrozné ubytování
Holé stěny, dvě postele přiražené ke stěnám, mezi nimi jen 25 cm
průchod, u dveří malý plácek na zavazadla, zamřížované okno. Tak vypadal
nejluxusnější pokoj.
Helenka se s odporem posadila na postel a štítivě odsunula přikrývku,
kterou nejspíš sebrali z brlohu bezdomovcům. Shodli jsme se na jednom:
Bez řečí se dají skromné podmínky přijmout, když nocleh stojí pár
stovek, ale zaplatili jsme příliš, jako za standardní hotely v Evropě a
ještě k tomu na čtyři noci. Nebýt zrušené rezervace a objednávání pouhý
den předem, toto by se nestalo a ani bychom nebloudili.
Z rušné ulice doléhal do pokoje hluk a Helenka se pokusila okno zavřít.
Nepovedlo se to ani mně. Okna se otvírala ven nad ulici a hrozilo, že
vetché okenní křídlo vypadne dolů na chodník. Raději jsem se okna
nedotýkal.
"Zdálo se mi, že se to zhouplo", řekla Helenka zděšeně a instinktivně se
chytila okraje postele.
"Co se zhouplo?"
"Přece celý pokoj, celá budova se kýve! Vždycky chvilku nic a pak je to
znát!" Chvíli jsem dával pozor a pak jsem jí dal za pravdu. Jednou za
čas přišlo slabé zhoupnutí jako byste stáli na vrcholku rozhledny.
"Nemohl by to dělat výtah?", spekuloval jsem. "Těžká kabina při rozjezdu
nebo zastavení přece může pohnout těžištěm vysoké úzké budovy."
Půjdeme hledat jiný hotel? Tuto myšlenku jsme však zavrhli, mohlo by to
dopadnout stejně nebo hůř a beztak jsme už pobyt zaplatili.
Oba jsme napjatě čekali na další změnu mikrogravitace, ale každý jsme ji
pocítili v jinou dobu, ne současně. To už bylo divné.
Co když se nám to jen zdá? Co když máme oba narušený vestibulární aparát
z dlouhých letů, vždyť jsme v letadle za poslední tři dny proseděli 24
hodin!
Záhadu záhadného kývání budovy vyřešily plechovky piva. Po vypití dvou
Lion Rock Brewery už bylo po problému. Na noc jsem se přikryl zavšivenou
přikrývkou a Helenka přes sebe raději přehodila kabát.
Ráno jsme se vydali na průzkum okolí hotelu a všímali jsme si místních
obyvatel. Nosí na zádech batůžky a málo barevně se oblékají, převládají
tmavé barvy a nosí jednobarevná trika bez vzorů a nápisů.
Na mnoha místech se z ulic schází do podzemí, do jediné stanice metra
totiž vedou i desítky malých vstupů ze všech stran i z větších
vzdáleností a jsou dobře označeny, např. C9, J5, B7... Stačí znát
konkrétní označení a z metra pak vystoupíte na povrch, kde potřebujete.
A nemusíte jet jen metrem, husté dopravní spojení obstarávají patrové
autobusy, které jezdí jeden za druhým, za minutu jsem jich napočítal 16.
OCTOPUS karty jsou super
V Hongkongu se nejčastěji platí kartou OCTOPUS, kterou stačí přiložit a
za vteřinu máte lístek. Platí se tak jízdenky, zmrzlina, útrata v
bufetu, v restauraci, nákup v obchodě, vstupenky, zboží, co vás napadne.
A nepotřebujete ani PIN. Na displeji se vždy zobrazí starý zůstatek,
platba a nový zůstatek. Kdekoliv na ulici nastoupíte do autobusu,
pípnete si a neděláte si starosti s tarifními pásmy. Karta současně
slouží jako identifikační průkaz.
Místní obyvatelé dobíjejí z účtu a my jsme dobíjeli dvakrát během pobytu
vložením hotovosti. Přijdete třeba do bufetu, položíte na pult bankovku
a pípnete kartou. Vše trvá pár okamžiků. Perfektně to fungovalo a nevím,
proč to nejde i jinde. Zkuste si vzpomenout, jak kartu zaváděli v Praze
a jak to dopadlo.
Pokud v ČR platíte kartou MasterCard nebo VISA, karetní společnosti a
banky se podělí o přibližně 3% z Vaší platby a peníze plynou do
zahraničí. A je to dost peněz. Proto jsou banky tak aktivní a karty Vám
neustále podstrkují, i na dluh, pak vydělají dvakrát. V Hongkongu sice
také zaplatíte zahraničními kartami, ale spíš okrajově. Zavedení OCTOPUS
karty je vlastně chytrým ochranářským opatřením trhu této malé země.
Úžasný pohled na Hongkong z okolních kopců
Z pevniny zvané Kowloon jsme projeli podmořským metrem na ostrov Hongkong a historickou tramvají taženou lanem vyjeli na kopec Victoria Peak,
odkud se naskýtají mimořádné výhledy. Kdo nebyl na Victoria Peak, nebyl
v Hongkongu. Město máte pod sebou jako na dlani.
Tam dole vyrůstají ze země stovky mrakodrapů, nejvýše sahají ty
400metrové poskytující sídlo firmám z celého světa, za nimi se táhne
kilometr široký pruh moře a dál k horizontu se rozprostírá pevnina opět
poseta záplavou mrakodrapů.
Fotky z Viktoria Peak nemají chybu, proto jsme se rozhodli vydržet na
kopci do setmění a podívat se na ten zázrak a i v noci. Na
nejfrekventovanějším místě se nám podařilo zabrat jedinou volnou
lavičku, tři hodiny jsme se z ní nehnuli a pozorovali cvrkot kolem a
hlavně amatérské kapely na blízkém pódiu.
Přišla za námi skupina školáků udělat rozhovor pro školní časopis. Když
zjistili, že jsme z České republiky, řekli si nadšeně mezi sebou:
"To bude pecka, tyto musíme důkladně vyzpovídat!"
Po neformálním seznámení a
nezbytné otázce: "Jak se Vám líbí v Hongkongu?", padl dotaz:
"Kolik
bodů z deseti byste dali městům, které jste v poslední době navštívili?"
Obodoval jsem takto: Praha 8, Peking 4, Singapur 10, Sydney 6 a Hongkong
7. Na lavičce byl čas poslat domů fotky, vytřídit poštu a něco si o Hongkongu přečíst.
Helence zazvonil telefon. Nevypínala ho kvůli mapám města, ale ani
nevytáhla simku, teď jí už potřetí volalo stejné číslo a tentokrát hovor
přijala: „Dobrý den, četl jsem Váš inzerát, že ve Zlíně hledáte řidiče
trolejbusu. Měl bych o tuto práci zájem...“. Pán se nesmířil se stručnou
odpovědí, nechtěl pochopit, že se dovolal do Hongkongu a že hovor bude
drahý.
Trocha historie
Od začátku 18. století se o Hongkong zajímali Britové, kteří si
odváželi do Anglie koření, čaj, hedvábí a porcelán, ale neměli čím
platit, Číňané o evropské zboží nestáli a žádali platbu stříbrem. Obchod
váznul, až Britové přišli na fintu: V Indii ve svých koloniích
produkovali opium, to vozili do Hongkongu a levně prodávali místním
obyvatelům, za získané místní peníze levně nakoupili koření, které s
velkým ziskem prodali v Evropě. Britové tak drogami zdecimovali místní
obyvatelstvo, způsobili zkázu, rozklad společnosti, kdy počet drogově
závislých šel do milionů, až čínský císař proti dovozu opia rázně
zakročil. Britové však vyslali válečné loďstvo a došlo k opiové válce
(1842), po níž si Britové oblast Hongkongu silou nadlouho podmanili. V
roce 1898 dosáhli nájemní smlouvy na 100 let a toto území
administrativně spravovali až do roku 1997. V současnosti Hongkong
spravuje Čína, považuje jej za své území a současně mu nechává vysokou
míru autonomie. Mnohé země mají problém, jestli Hongkong vnímat jako
součást Číny nebo jako samostatný stát.
Energy drink hodně pomohl
Než se setmělo, podnikli jsme pětikilometrovou túru po vrstevnicovém
chodníku kolem kopců, kde se z vyhlídek naskytly
letecké pohledy na moře.
Kousek před cílem jsem úplně odpadl, posadil se na lavičku a dál jsem
nemohl. Sečetlo se všechno: Dlouhé cestování, celé dny na nohách, dvě
hodiny ranního stání v řadě na tramvajku a hlavně ledová klimatizace v
metru a všude ve vnitřních prostorech. Dolehla na mne silná únava, potil
jsem se, měl jsem zvýšenou teplotu a začínalo bolení v krku.
Energy drink mne postavil na nohy a zaktivizoval jsem se, abych došel k
centrální budově. V bistru s výhledem na město jsem pojedl špenátovou
rolku se zapečenými hřiby, vypil kapučíno a přitom trpěl zimou v silně
klimatizované místnosti.
Soumrak pokročil a dole se rozsvítil nespočet světel. Na nejlepší
vyhlídce jsem fotoaparát připevnil na malý stativ, vedle mne si
rozbalili nádobíčko další fotografové, amatéři i profesionálové s
těžkými stativy. Sebelepší fotka však může být jen slabou náhradou
skutečného výhledu a místní atmosféry.
Přešli jsme na stanici tramvajky, která nás měla dopravit dolů, ale
stála zde nekonečná řada. Mnoho návštěvníku chtělo zažít noční pohled,
skoro ve stejnou dobu se pohledu nabažili a naráz se všichni sešli v
řadě. Vypadalo to na 2-3 hodiny a bylo mi jasné, že v mém stavu tak
dlouho ani stát nevydržím. Co teď?
Red Bull a podobné drinky nepiju, ale teď přišla ta správná příležitost,
abych do sebe jednu plechovku obrátil. Cítil jsem příliv energie.
Napříč temným lesem v noci
Dolů z kopce přece musí vést nějaká cesta. Po delším hledání jsme našli
špatně značený sestup Old Peak Road a vydali se nočním lesem dolů. Po
padesáti metrech osvětlovaly chodník lampy, ale v mezerách mezi nimi
jsme ani neviděli, na co šlápneme.
Překvapovalo mne, že nikdo nešel pěšky. Proč nahoře stojí snad tisíc
lidí v řadě a nikdo se neodhodlá sejít dolů po svých? Jsou to jen tři
kilometry a trvá to půl hodiny. Pobývají snad v lese dravé šelmy?
Potkali jsme jen šíleného běžce, který s čelenkou na čele a digitálním
sporttesterem na paži funěl do kopce proti nám.
Lampy osvěcovaly šťavnaté a dužnaté listy subtropické vegetace. Nikde
nikdo, tma kolem, teplá noc a intenzivní cvrkot cvrčků zněl z korun
stromů nad námi.
Pořádně jsme se vylekali
Z blízkého křoví se ozval šramot. Zůstali jsme tiše stát, chytli jsme se
za ruce a couvli krok zpět. Pár metrů od nás něco divně chrastilo a
funělo. Co by to mohlo být? Nic jsme neviděli, ale chrastění se rychle
blížilo, až jsem rozeznával siluetu tmavé koule valící se přímo na nás.
Mohlo to mít v průměru tričtvrti metru. Než jsem se vzpamatoval, koule
se zastavila u mých nohou a něco se mi zaseklo do nohavice. Byly to
drápy a na tu malou vzdálenost jsem rozpoznal rypák a dvě oči. Na víc
jsme nečekali a vzali nohy na ramena. Pelášili jsme a uklidnili jsme se
teprve po ujištění, že nás nic nepronásleduje.
Jednoznačně to byl dikobraz. Naježil ostny a zaútočil. Vypadal stejně,
jak dikobraz v kleci v zoo Lešná nebo jako malůvka na titulní straně
stejnojmenného satirického časopisu, který vycházel před lety.
Z lesa jsme vyšli na osvětlenou ulici a pocítili zřetelně teplejší
vzduch. Pár stovek metrů výškového rozdílu při sestupu způsobilo
oteplení o několik stupňů.
Výškové budovy
Došli jsme ke skupině obytných mrakodrapů, v jejichž přízemí recepce
svítily do tmy. Pozorovali jsme vrátného ve slušivé uniformě, jak pomáhá
starší dámě nastoupit do taxíku.
Tyhle úzké a štíhlé budovy v Hongkongu se tyčí do nebeských výšek a
jejich vrcholky se někdy ztrácejí až v mracích. Vypadají jak tužky
postavené na stole na výšku. Vždyť první velké zemětřesení je položí! Vy
byste se nebáli bydlet v 70. poschodí 250 metrů nad zemí? Na druhou
stranu zde mají obyvatelé podzemní parkoviště a velikou moderní recepci,
která zajišťuje bezpečnost, vstupy, pořádek, přivolává taxi a pouští
poslíčky s pizzou. Profesionálním vrátným uniforma sekne, žádní noční
hlídači v opelichaném mundůru!
O jeden z mrakodrapů se opíralo lešení a ne ledajaké, žádné kovové
trubky, ale pravý přírodní bambus ve spojích převázaný lýkem. Bambusové
lešení sahalo až do 21. poschodí!
Ve stanici metra Central na mne promluvila mladá dívka. Nerozuměl jsem
jí, tak jsem ji poprosil, aby to zopakovala. Dívala se na mne a mluvila,
ale zase jsem nerozuměl a chtěl zopakovat. Měla však v uších malá
sluchátka a bavila se s někým jiným na dálku. Byl jsem jí úplně
ukradený.
Drůbeží pařáty na snídani ?
Ráno jsme dlouho hledali, kde posnídáme. Na smažené drůbeží pařáty,
nadívané chobotnice nebo čipsy ze smažené rybí kůže jsem zrovna chuť
neměl, a tak jsme neradi zašli do McDonalds, kde mezi stovkou zákazníků
nikdo nevypadal starší než my. Kdybychom se měli domlouvat, čínsky
neumíme a kdybychom prstem ukázali na nápis breakfast menu, jistě by
měli nejméně šest dotazů na přílohy, čímž by cena snadno nekontrolovaně
narostla.
Naštěstí se dalo objednat v angličtině na dotykovém panelu. Vybrali jsme
si jídlo, přiložili OCTOPUS kartu, píplo to a za vteřinu jsme odcházeli
s vytištěným pořadovým číslem. Platba OCTOPUS kartou prostě nemá chybu.
Od pultíku jsme si přinesli vaječinu s kousíčkem mletého masa a spoustou
ubrousků, papírů a kelímků, jako všude v McDonalds, jenže vaječina byla
úplně studená. A navíc nám táhlo za krk a na nohy ze studené
klimatizace. Helenka se s tácem studeného jídla vecpala před řadu a
požádala o ohřátí v microvawe – v mikrovlnce. Mladá prodavačka smetla
studený pokrm do odpadu a naservírovala novou, horkou vaječinu, ze které
se kouřilo. Abychom vydrželi do odpoledne bez jídla, přikoupili jsme si
ještě lívanečky s borůvkovým jogurtem, javorovým sirupem a kapučíno.
Nedělní Hongkong
V neděli dopoledne jsme v parku potkávali samé ženy. Skoro jsem si
myslel, že muži do parku nesmějí, ale tak to nebylo. K zaužívanému
způsobu života zde patří, že v neděli ženy odpočívají, věnují se svým
zálibám a spolčují se, nejčastěji v parcích. Seděly na dekách v trávě,
popíjely čaj a bavily se. Opodál obědvaly v sedě na zemi a nabíraly
rukama rýži s omáčkou. Jedna Číňanka seděla na dece, četla knihu a
stínila se deštníkem před sluncem, jiná paní na přenosném šicím stroji
cosi přešívala.
V parku probíhal skupinový výcvik bojových chvatů, ženy šermovaly meči a
o kus dál ženy vláčnými pohyby praktikovaly jógu.
Pobřežní promenáda v Hongkongu je vybudována ve výšce na sloupech jako
moderní široký chodník s dostatkem míst, kde se dá sednout a z nadhledu
pozorovat moře s protějším „dikobrazím“ ostrovem.
Znovu jsme se na ostrov vypravili, ale už ne podmořským metrem.
V cestopisném průvodci se totiž psalo o možnosti levné lodní přepravy
společností Star Ferry. Dlouho jsme nemohli najít správné molo, všude
visely jen poutače na vyhlídkové plavby za 120 HKD, ale směr k trajektu
za 3 HKD (9 Kč) tam vyznačený neměli. Čím dražší služba, tím masívnější
reklama a naopak.
Od neochotného lodníka jsme se nic nedozvěděli, tak jsme prošli přes
turnikety na OCTOPUS kartu, nasedli na neoznačenou loď a napjatě
sledovali, kam zamíříme. Za námi nasedla skupina s velkými kufry a
pojali jsme podezření, že poplujeme do 50 km vzdáleného Macaa.
Naštěstí jsme nabrali přímý kurs k protějšímu ostrovu. Tato podezřele
zchátralá loď zaručeně pamatovala dobu natáčení známého filmu Muž
z Hongkongu a možná utrpěla šrámy i ve druhé světové válce. Podroušený
lodník u kormidla si přihýbal z láhve a když jsme to vše zhodnotili,
uklidnil nás pohled na dostatečnou zásobu záchranných plovacích kol.
Když jsme odmysleli loď a zaměřili se na výhledy, pak to byla moc
příjemná plavba.
Po vystoupení na břeh jsem nemohl najít brýle. Musely zůstat na lodi
nebo na promenádě, proto jsme se rychle na loď vrátili, během krátké
plavby zpět jsme brýle hledali a ani na promenádě jsme nebyli úspěšní.
Moje brýle se nejspíš povalují na lodi pod sedadly a dodnes pendlují 20x
denně na trase Hongkong-Kowloon tam a zpět.
Po zbytek dovolené jsem už do dálky neviděl ostře, ale beztak jsme to
hlavní měli za sebou. Větším problémem se postupně stávalo moje
nastuzení z klimatizace. Přes den jsem se potil, paralenem jsem odrážel
zvýšenou teplotu a síly mi stačily jen na poflakování se na promenádě.
Aby toho nebylo málo, Helenku štípnul komár a místo bodnutí se začínalo
nepěkně vybarvovat. Mohla to být jen lehká alergická reakce, ale také
malárie nebo horečka dengue.
Zvolili jsme lehčí program, ubrali jsme na tempu a víc jsme odpočívali.
Zajeli jsme mimo centrum na květinový trh, nazdařbůh se poflakovali
ulicemi a posedávali na lavičkách. Koupil jsem si těstoviny s fenyklem,
baštil to dřevěnými hůlkami na lavičce a přitom pozoroval okolí.
V blízké škole skončilo vyučování a děti se trousily po ulici s batůžkem
plným učebnic na zádech a s mobilem v ruce. Mladým školačkám moc slušely
školní uniformy: bílá halena, modrá sukně pod kolena a modré ozdobné
tkanice uvázané pod límečkem. Když jsem si odmyslel palmy, příliš štíhlé
paneláky a čínské písmo, připadal jsem si jak v evropském velkoměstě.
Dal jsem si ještě jednou vynikající těstoviny s fenyklem za 27 Kč a
zapil to šťávou pink guava. Vyrobeno z brazilské guavy a polských
jablek, stálo na lahvičce. Dvoje těstoviny s nápojem stály asi 70 Kč.
Helenka moc nejedla, spíš hodně pila a koupila si mango papaya low fat
milk, nízkotučný mléčný nápoj plný fruktózy, která se okamžitě vstřebává
a dodává rychlou energii.
Večer jsme se vrátili na pobřežní promenádu ke sledování každodenní
světelné show po 20. hodině. Spustí se hlasitá hudba a v jejím rytmu
pulsují světla mrakodrapů na protějším břehu. Velkoplošné obrazovky mění
barvu, obrysy budov rychle blikají a různě na hudbu reagují. Vše mají
důkladně synchronizováno na zlomek vteřiny.
Most nad mořem do Macaa
Všemi barvami hrálo ve tmě sídlo banky Hongkong and Shanghai Banking
Corporation Limited, jejíž zkrácený název HSBC vidíte v Asii, ale i
v Americe na každém kroku. Jde o čtvrtou nejbohatší finanční instituci
na světě. Jestliže většina států se zadlužuje, musí být někdo, kdo ty
miliardy půjčuje. Hlavně, aby se peníze používaly na smysluplné
investice, jakou je třeba megamost spojující Hongkong a Macao. Kvůli
slavnostnímu otevření přicestoval do Hongkongu v době našeho pobytu
čínský prezident a otvírací pásku přestřihl přesně v předem vypočtenou
hodinu, minutu a vteřinu. K tomu měli co říci nejváženější numerologové,
protože zdejší obyvatelé dají hodně na osud a štěstí, a také mistři Feng
Shui, aby energie kolem mostu mohla volně proudit.
Větší část z 55 km dlouhé dálnice vede na sloupech nízko nad mořem.
Možná jste viděli působivou fotku osmiproudé vozovky, jak sklesává k
rozbouřeným vlnám a mizí uprostřed vod v temném tunelu na malém umělém
ostrově. Menší část dálnice vede totiž pod mořskou hladinou. Most
nadělal vrásky majitelům trajektů, protože zkrátil dobu přepravy ze dvou
hodin lodí na 30 minut autem nebo autobusem a jízdné kleslo na zlomek
ceny za trajekt.
Příliš mnoho špatných zpráv
Poslední noc v Hongkongu jsem nemohl usnout. Po půlnoci mne rozrušila
sms: „Došlo ke změně dnešního letu, ihned se připojte na Vaši
rezervaci“. Wifi nešlo a připojit se nepodařilo. Jaká změna dnešního
letu? Proč nenapíšou rovnou nový čas odletu? Takto neurčitou zprávu jsem
nedostal poprvé, většinou šlo o posunutí odletu o 5 nebo 10 minut
dopředu nebo dozadu, což při příchodu na letiště tři hodiny před odletem
nehraje roli. Ale co když let zrušili? Nejistota mne nahlodala. Hleděl
jsem do temného stropu a ne a ne usnout. Průduškové onemocnění se
rozvinulo, sípal jsem a potil jsem se. Věděl jsem sice s jistotou, že
v Singapuru se rychle uzdravím, protože tamější horké a vlhké klima mi
dělá moc dobře, ale byl tu jiný závážný problém:
Pustí mne vůbec do Singapuru? Na každém letišti v jihovýchodní Asii se
prochází přes termokameru! Vyhledávají návštěvníky se zvýšenou teplotou
nebo horečkou, kteří by mohli roznášet Saars nebo hongkongskou chřipku.
Přiletíme tam zrovna z Hongkongu, na nás si dají zvlášť pozor!
Co udělají s horečnatým pasažérem? Sanitka ho odveze do nemocnice na
pozorování?! Z karantény mne nepustí ani na revers, v pondělí nepřijdu
do práce, dovolenou už nemám a budu mít průšvih!
Anebo mi vůbec nedovolí do Singapuru vkročit - odleťte si, kam chcete!
Ale i jinde budou mít termokameru!
Nad ránem jsem zapnul mobil a wifi už šlo. Byly tu další jobovky: Blíží
se tajfun z Filipín, který během dvou dní přinese do ulic Hongkongu 20
cm srážek a ovlivní lety mířící na jih, například právě do Singapuru,
některé lety mohou být odkloněny nebo zrušeny. Pak jsem klikl na zprávy:
Do Filipínského moře se včera zřítilo letadlo společnosti Lion Air se
189 pasažéry. Úplně nové, moderní letadlo...
Neměl jsem sílu dál hledat změněný čas odletu, mobil jsem zaklapl a
snažil se usnout. Převaloval jsem se a spát nešlo, myšlenky mi těkaly
mezi obavami o počasí, o let okrajem tajfunu, o moji nemoc, o průchod
přes termokameru, o smyslu sms zprávy...
Ráno jsem se probral úplně bez energie. Helence jsem o sms zprávě, o
tajfunu a čerstvé letecké katastrofě raději nic neřekl a poprosil jsem
ji, aby z ulice přinesla nějakou snídani.
Hodil jsem do sebe paralen, zapil horkým mléčným čajem a začali jsme
balit.
Recepčnímu s turbanem na hlavě jsme vrátili kartu od pokoje a řekli si o
vratnou zálohu 100 hongkongských dolarů, kterou by nám sám od sebe
nevrátil. Sjeli jsme tím strašným výtahem a nasedli do rychlovlaku na
letiště. Za jízdy běžely zprávy na monitoru přímo před námi. Nemuseli
jsme ani rozumět, ze záběrů bylo vše jasné: Synoptická mapa s obrovským
vírem zasahujícím do trasy našeho letu. Plačící pozůstalí na letišti
v Jakartě... Helence naráz nebylo do zpěvu.
Nízkonákladovkou z Hongkongu do Singapuru
Na odletové tabuli jsme vyhledali let 3K698 společnosti Jetstar Asia
Airways s časem odletu ve 14:10, namísto očekávaných 14:20, takže mne
v noci kvůli deseti minutám zbytečně vyplašili.
Na přepážce OCTOPUS nám proti vráceným kartám vyplatili celý obnos,
který na nich zbyl, a dostali jsme hongkongské bankovky vyrobené
z plastové folie s průhlednými okénky. Většinu bankovek jsme ve směnárně
směnili za singapurské dolary a za poslední peníze Helenka koupila mango
tea, což bylo přes půl litru vynikající štávy vlažného mangového čaje
s kousky manga.
Při odbavení jsme si řekli o místo vzadu u okna a vyhověli nám, podle
lístku to byla třetí řada od konce vlevo u okna. Nastoupili jsme do
vysloužilého Airbusu A320, který se už nejméně 10.000 krát vznesl nad
Jiihočínské moře a jehož proseděné koženkové sedačky už nemělo smysl
měnit, protože tento aeroplán nepochybně brzy absolvuje svůj poslední
let. Usadili jsme se a hned jsem ubrouskem důkladně otřel plastové
okénko, na kterém ulpěly otisky tisíců nosů. Popojížděli jsme pomalu po
uměle vybudované dráze podél moře a vlny vzedmuté větrem šplouchaly až
k letadlu. Opodál se na sloupech nad mořem v táhlých obloucích vinula
dálnice do Macaa, byl to nádherný pohled. Motor zaburácel, letadlo se
hnalo po dráze kupředu a křídla kmitala nahoru dolů vlivem přízemního
prudkého větru. Ani nahoře to nebylo lepší a Helenka mi instinktivně
tiskla ruku. Okénko vedle nás se tak chvělo, že vydávalo bzučivý zvuk a
pomohlo až nacpání kousků ubrousků vedle těsnění. Přestože jsme hodně
nalétali, tomuto éru jsme příliš nedůvěřovali.
Z reproduktorů se ozval pilot. Přivítal cestující, upozornil na nízký
průlet nad Hongkongem s pěkným výhledem, zmínil tajfun, očekávané
turbulence a mluvil o odklonu dráhy letu k západu. Poletíme obloukem
více k západu, dál od tajfunu, nad Vietnamem, Laosem a Malajsií.
Kudy jsme vlastně letěli, se za letu nedalo zjistit, protože letadlo
postrádalo monitory a další vybavení, které bývá jinde standardní.
Odstartovali jsme ve 14:40, to je půl hodiny po avizovaném čase odletu,
a přesto letadlo nemělo zpoždění. Letecké společnosti totiž dobu letu
nadsazují, započítávají do ní pojíždění po dráze a ještě něco navíc, aby
nevzniklo formálně zpoždění. Konkrétně tento let dlouhý 2.590 km měl
podle letového řádu trvat přesně čtyři hodiny, ale letadlo takovou
vzdálenost zvládne za 3 hodiny a 20 minut.
Pustí nás do Singapuru ?
Na letišti Changi v Singapuru jsme vystupovali z letadla přesně podle
letového řádu. Napětí vrcholilo, projdu se zvýšenou teplotou přes
kontrolní bod a nevrátí nás?
Na nejbližší toaletě jsem namočil kapesník do studené vody a přitiskl si
jej na horké čelo. Vyšel jsem z toalety, jednou rukou si přidržoval
kapesník a přidali jsme se do davu, který nás únášel k zúženému průchodu
s nenápadným nápisem Teperature detection. Většina pasažérů si ani
neuvědomuje, že taková kontrola existuje. Za to mně srdce bušilo, jako
bych pašoval bílý prášek. Procházející cestující snímala z pravé strany
termokamera a úřednice vedle za přepážkou trpělivě sledovala monitor.
Počkali jsme na velkou skupinu za námi a vmísili se do nejhustšího davu,
sundal jsem kapesník z čela a Helenku navigoval tak, aby mne před
kamerou stále stínila. Neodvažoval jsem se pohlédnout na úřednici, i
když jsem byl hodně zvědavý, jestli zareagovala.
Nevšimla si mne, prošli
jsme! Singapur byl náš.
Rychle jsem se uzdravil a dál už cesta proběhla v klidu.
|
 |
